Zlatá hodinka

Ačkoli to na první pohled nevypadá, zima je v plném proudu. Venku sychravo, váš SAAB netrpělivě vykukuje pod plachtou utichlé garáže a čeká na první jarní paprsky, které probudí třpytivé metalické odlesky v jeho laku. Během lepších dnů ho zajdete alespoň překontrolovat, jestli ve vší své nehybnosti spokojeně odpočívá. Ujistíte se, že vše zůstalo na svém místě a s povzdechem se rozloučíte, aniž čekáte odpověď. To už k zimě patří, alespoň v mém případě. 

Naštěstí nic není tak zlé, jak se zdá a pořád jsou zde chvíle, na které lze vzpomínat s širokým úsměvem ve tvářích. Jedna z takových chvil nastala během loňského léta, kdy se potkala parta bláznů pod Ještědem. Jen těžko si představit různorodější osoby. Všichni tak odlišní, až je s podivem, že mluvíme stejným jazykem. Přesto jsme si nahodilou spanilou jízdu bez většího plánování užili a během zastávky jsme pozorovali naše nestárnoucí SAABy. Světlo ze zapadajícího slunce bylo k našim vozům velice shovívavé a ochotně zakrývalo nedokonalosti a vady utržené po letech strávených na cestách. 

Byl to dobrý den a krásný večer tehdy v létě.