KONEČNĚ JEZDÍM ZÁBAVNÝM AUTEM
Je to rok, co nám do naší malé rodinné SAABí flotily přibylo absolutně nerodinné, nepraktické, ale zato nekonvenční kabrio. Ale nejdřív pěkně od začátku. Jak jsem se vůbec k SAABům dostala? Cesta to byla dlouhá a trnitá.
První seznámení proběhlo před osmi lety, kdy jsem se s jedním SAABistou seznámila. V rámci společného soužití byly na pořadu i četné výlety, kdy se samozřejmě jezdilo SAABem, nikoliv mým tehdy o 10 let novějším Fordem Focusem. Ford dostával nejrůznější nelichotivé přezdívky, a i když je s odstupem času docela chápu, tehdy jsem na něj nedala dopustit. No a abych byla upřímná, ježdění SAABem ve mě v té době ještě moc emocí nezanechalo, možná i proto, že nás vozila 9-3 OG 2.0i. Ale líbila se mi aura, kterou celá značka a lidé kolem ní vyzařovali. Začínala jsem i vnímat jistou partnerovu sounáležitost se značkou. Byla jsem seznamována se všemi těmi rituály a zvyky, které každý správný SAABista musí mít, a i já jsem malými doušky nasávala, jaké je to být SAABistou (tedy SAABistkou, abychom byli genderově korektní ). SAABí desatero mi začalo znít v hlavě jako mantra a postupně jsem si zvykla i na ten vcelku nudný, ale zato spolehlivý vůz, který nás věrně (až na pár příhod samozřejmě ) doprovázel skoro po celé Evropě. Mimochodem, dneska je to můj parťák do pohody i nepohody.
Tehdy jsem modely SAAB začala kolem sebe sledovat. Najednou jich bylo na silnici víc než kdy jindy. Jako by je člověk do té doby přehlížel. Prvního vlastního SAABa jsem si pořídila na jaře 2017 a byla to láska na první nastartování. Zkusila jsem, jak “buší srdce” se šesti válci a už jsem nechtěla jinak. Takže jsem Focuse 1.8 TDCi bez váhání pustila k vodě a vyměnila ho za o poznání staršího SAABa 9-3 NG SportSedan 2.8 V6 Aero v nenápadné stříbrné barvě. Vyslechla jsem si doma spoustu argumentů, proč si ho nemám pořídit, ale nenechala jsem se odradit! Je to návykový motor, s laděním MapTun Stage1 a výkonem 290k, který potěší za všech okolností a překvapí nejednoho dotěrného řidiče, co má ve zvyku se někomu lepit „na zadek“. No, kdo by to od toho auta čekal, že? Najednou jsem si mohla říct: „Konečně jezdím (do práce) zábavným autem!“
SportSedana jsem měla přes 2 roky, dopřávala jsem mu spoustu péče, nedala jsem na něj dopustit. I přes to jsem začala pokukovat po „top-less“ variantě. Byl to vždycky můj sen. Trvalo to docela dlouho, vždycky tam bylo nějaké „ale“. Dokonce se na chvíli objevila i možnost koupit jinou značku (prozradím, že to byla mimo jiné Alfa Romeo), ale SAAB mě ovlivnil natolik, že jsem všechny jiné varianty zavrhla. Prostě jsem si dala do hlavy, že chci znovu V6, ideálně po faceliftu, jediné, na čem tolik nezáleželo, byla barva.
A nadarmo se neříká, že kdo si počká ten se dočká. Našla jsem jeden kousek v Německu, přivezla si ho loni v létě, na podzim pak strávil pár týdnů v servisu, aby se vyladily všechny nedostatky a od té doby slouží věrně a rozdává radost a úsměvy nejen mně a pasažérům. Stahuju střechu kdykoliv to jde, dokud nemrzne, nesněží, neprší. Těším se pokaždé, když do něj sedám. Dokonce si občas hledám důvod vyjet z garáže , jen tak se provětrat. Letos jsem si navíc dopřála i kurz sportovní jízdy od novináře Honzy Červenky, abych se naučila víc si užívat potenciál V6 a zároveň autu neubližovala. Bylo to velmi inspirativní a rozhodně jsem se posunula dál, i když mám ještě na čem pracovat. Jízda v kabriu je prostě jiná než ve SportSedanu, ale i tak rozhodně umí říznout zatáčku, zvláště pod vedením Honzy.
Je to takový kult a životní styl mít kabrio … a ještě k tomu SAAB. Mám kolem sebe spoustu fajn SAABistů a jsem fakt ráda za to, že díky nim tahle značka žije dál. Za to bych jim všem chtěla poděkovat!
Photo by: Milan Veselý www.milanfoto.cz
